Pocpa jako na dlani

Ztrácíme cestu

5.7.2017

Jelikož mě dýňovka v břiše v noci začala způsobovat zvuky podobné ohňostroji, vzbudili jsme se sami už před pátou. Celá noc vůbec stála za prd. Do noci se poblíž našeho stanu bavila skupinka Peruánců a dost hlasitě, pravděpodobně oslavovali poslední den treku. A když už zmlkli, začali tam na sebe štěkat psi. A do toho moje břicho... mám pocit, že nemůžu něco strávit.

Po jídle cítím jídlo skoro až v krku celou noc. Vlastně tu celou dobu jím jen suchý chleba a sušenky a sem tam zkusím něco nesuchýho. Samozřejmě by se na tomto treku hodilo dostat do sebe trochu víc energie... Dneska ráno jsem tedy běžela s čelovkou na záchod, který byl slušně posranej. Přidám tam svoje 🙂

Celou noc jsem si nějak nedovedla představit, že ještě někam půjdu, natož potmě a v zimě. Pigí mezitím sbalil stan, snědli jsme chleba a šli. Kemp se pomalu probouzel. Šli jsme s čelovkami a byli rádi za prošlápnutou cestu, protože orientace tu byla potmě těžká. Vyšli jsme něco po půl šestý. Má nás čekat jen 250 výškových metrů, tak docela mažeme.

Začínáme stoupat, přičemž se pomalu začíná rozednívat. Jak stoupáme, stále více za námi vykukují zasněžené vrcholky Jirishanka a Yerupajá. Jedny z horolezecky nejnáročnějších hor osvícené ranním sluncem... Tuto idylku nám trochu kazí zima a fakt, že po vystoupaném kopci, který mohl mít těch 250 m následuje další kopec a pak další... Už je nám jasný, že jdeme blbě.

Ghí je naštvanej, že se o této cestě nezmiňují v průvodci, ale což říkám si, máme hezký výhled, šlape se nám docela dobře a rychle a hlavně se nám v sedýlku dole ukázala Pocpa! Tak řešíme, zda se snažit jít do Llámacu nebo to zkusíme seběhnout dolů na druhou stranu kopce do Pocpy, odkud má jet bus v 10 30.

Při docházení do sedla jsem začala mít hlad! Konečně, super zpráva. V sedle jím dva chleby s vajíčkem, Pigí jen orea a rozhodujeme se sejít do Pocpy, protože je něco před 8 a do půl 10. tam musíme stihnout dojít. S překvapením zjišťujeme, že tu vede pěkná cestička dolů, i když se trochu moc kroutí a jdeme to docela dlouho. Cestou se otepluje, míjíme pěkné stromy, kaktusy a před Pigulíkem se dokonce těsně odplazil had.

Nakonec s pár pauzičkami na pití jsme došli dolů opravdu v půl desátý a začali jsme shánět něco dobrého. Ptala jsem se po krámku jedné paní a ta mě zavedla k sobě domů, kde otevřela krámek. Chtěli jsme Colu (6 sol), nějaký ovoce (měla jen pomeranče – 2/sol) a 1 slaný krekry za 2 soly. Paní mi dala ještě kelímky na pití a 2 žvýkačky jako dárek. Vůbec tu v Pocpě byli milí lidé a líbilo se nám tu.

Než jsme posvačili, přefiltrovali vodu a vyčůrali se, přijel autobus, který vyklopil lidi a nabral nás. Jedeme zase s tím vtipným řidičem jako minule. V Llámacu jsme za čtvrt hoďky. Tam nasedá Holanďan a „stevardka“ a jedeme do Chiquiánu. Tam byla asi hodinová pauza na oběd. Všichni z busu běželi k paní na růžku dát si menu za 6 sol.

My jsme si nakonec dali jedno dohromady. Byla polévka s těstovinou, tu jsem snědla já a Pigí si dal kuře s rýží, k němuž byl hrách a salátek. Paní nám dokonce přinesla každému pití. Bylo to dobré. Koupili jsme si lístky do Huarazu za 25 sol/os., což nám přišlo dobrý a dověděli jsme se od Holanďana, že toho má taky plný kecky (což asi doslova, protože jeho boty byly sepnutý spínáky) 🙂

Prý šel také špatnou cestou, ale došel až do Llámacu a že je nachcípanej a jede někam k moři odpočívat. Vyjeli jsme až v půl třetí a v Huarazu jsme mohli být kolem 5. Vyhodili nás zase pěkně poblíž hostelu, takže jsme se šli hned ubytovat. Dostali jsme jiný pokoj, menší, chladnější, ale čistý a vyrazili jsme do města něco si sníst. Zkusili jsme zajít do průvodcem vyhlášené rybí restaurace Mary’s V, kde měli rybí menu za 10 sol a denní za 6.

Polívka byla aguadita, já si dala pečený kuře s rýží a Pigí rybí chicharrón. Mně to chutnalo a vyhovovalo to i mýmu břichu. Pigulík moc nadšený nebyl, že chicharrón od moře byl jiná liga. Krom toho dostal jídlo o 10 min později než já, jídlo nebylo teplé, tak by tomu moc vysoké hodnocení nedal.

Šli jsme odpočívat na pokoj, protože jsme toho ten den měli i dost. Umýt se a připojit k okolnímu virtuálnímu světu. Jenže ne a ne téct teplá, jen velmi mírně teplá nebo spíš ne ledová. Prý se to má nechat dýl odpustit, ale ani 15 min nestačí. Jdu se umýt i přesto a myju se prakticky ve studené, ale na vlasy teď nemám. Doufám, že ráno poteče... Pikul ani nejde a usínáme ani nevíme kdy...

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *