pohled na Machu Picchu

Hurá na Machu Picchu

18.5.2017

Budík jsme měli na 5. Vstala jsem a šla na zuby a záchod, že by zase kamarádka sračka? Už jsem občas zobala i endiaron, ale nic moc platný. Pořád divný pocit v břiše, někdy bolelo, ale naštěstí jenom 1-2x denně sračka. A hned mě začala kasírovat bába za stan. Nic jsem u sebe neměla, tak šla hned za Pigulínkem. Ten byl otrávený ze včera, protože záchody byly ucpaný papírem nebo posraný a nechtělo se mu za to platit.

Já se potom báby ptala, jestli viděla ty záchody a říkala jsem, že za to nechceme platit. Bábu ovšem nic nerozhodilo a s klidem mi odpověděla, že se platí za stan, ne za záchody, takže jsme vysolili 15 solů, jen to luplo. Pak jsme slupli banán a šli na výšlap k Machu Picchu. Čekali jsme delší cestu, ale nakonec to byl asi hodinový výšlap převážně po schodech, což za časného rána nebylo nic hroznýho, protože ještě nebylo horko.

Cestou se rozednělo a my se těšili na východ Slunce, které se ještě ukrývalo za kopci. Ale nastala první rána. Místo toho, abysme vylezli u Machu Picchu a za tu dřinu si užili krásných výhledů, čekala na nás jen dlouhá fronta, kde se kontrolovaly lístky. Ok, to jsme asi za 10 minut vystáli.

Pak přišla ale druhá rána. Nechtělo mi to načíst lístek, nakonec jsme to ale nějak vyřešili.

Třetí rána. Pigí si s sebou táhl stativ a zakázali mu ho vzít do areálu. ŠKODA! Pak už jsme směli vstoupit a spatřit Machu Picchu v celé své kráse. Právě, když vykouklo Sluníčko, Pigulík fotil nějaký pár, ale Sluníčko už stejně nemělo ranní barvu, protože mu chvíli trvalo, než se vyhouplo zpoza kopce. Lidí bylo na Machu Picchu hrozně, takže si myslím, že lžou, když tvrdí, že je omezený počet lístků na den. Na internetu často tvrdí, že jsou vyprodané, ale podle mě si je lze vždy koupit na místě a dost možná i levněji.

Je to překrásné místo, neskutečné, úžasné památky, jen množství návštěvníků snižuje celkový dojem a podkopává majestátnost a posvátnost hory. Dvakrát za den je také povolen vstup na okolní hory – Machu Picchu a Wayna Picchu (stará a mladá hora). Platí se vstupné navíc, ale když jsme kupovali lístky, už byla volná pouze Machu Picchu. Řekli jsme si, že tam nepůjdeme. Pokud bychom tam lezli, bylo by to určitě na celý den a museli bysme přespat ještě v Agua Calientes, což už se nám nechtělo. Prochodili jsme si to tam za dopoledne, ale už jsme měli hlad. Plán zněl takto – Pigulík dojde koupit něco ven, zatímco já sedím a koukám na celý komplex, občas zaslechnu místní průvodce s jejich pohádkami a snažím se nevnímat hromady lidí dělající si selfie ze všech úhlů pohledu. Nikde jsem snad v životě neviděla větší koncentraci lidí s tzv. americkým úsměvem.

Pigulík za turnikety řešil jednoduché dilema - předražené sendviče nebo kuře s rýží u pouličních prodejců za 8 sol? Jasná supervolba, ale to kuře mu nechtěli dát s sebou. Bohužel jsme měli vybitý telefony, takže jsme se shledali v areálu Machu Picchu a rozhodli si projít staré incké město a pak si hned zajít na kuře. Bez průvodce jsme městem prošli asi za půl hodiny. I přes davy, které nás brzdily svými zastávkami s výkladem, a přes náš hlad, jsme se museli pozastavovat nad úžasnými kamennými stavbami. Nejvíce nás zaujal chrám kondora, ohromné kameny ve stavbách velmi důmyslně zasazené do krajiny a taky kamenné výběžky, k nimž se uvazovaly střechy.

Po procházce jsme mazali na kuře, protože jsme za dopoledne od 5 ráno měli každý jeden banán a půl Maxinuty. HLAD! Jenže se stalo to nejhorší, co se mohlo stát, právě teď to vyprodali! Pigulíkovi to bylo líto, těšil se na kuře. Koupili jsme si alespoň brambůrky v automatu a ty snědli po cestě dolů. Cesta dolů ke kempu by byla rychlovka, kdyby dolů nešel kdekdo a nezdržoval. Dole jsme se poptali v hospodě po jídle, ale měli tam jen empanady za 10 sol/1, což jsme nebyli ochotni dát, když jsme zvyklí z Cusca na empanady za 1 sol/1 ks, takže jsme si tyto nekoupili a zkusili jsme zajít do restaurace u kempu. Mělo to tam své kouzlo, majitelé byli velcí přírodomilci a hlavně motýlomilci.

Dali jsme si každý hamburger (hovězí a kuřecí s hranolkama). Řekla jsem si, že když seru i po banánech, dám si něco z druhýho konce (no a taky tam toho neměli moc na výběr). Bylo to jídlo asi za 15 sol, strašně jsem se přežrala, takže jsem krkala celou cestu zpátky k Hidroelectrice po kolejích. Asi to byl pro žaludek šok po tom nejezení. Pigulík mi koupil Colu, která mi nakonec dost pomohla. V kempu jsme se sbalili, trochu nám začalo pršet a vyrazili jsme k Hidroelectrice. Tam jsme tentokrát byli rychleji, asi jen za hoďku a půl, takže jsme tam došli ve 4 odpoledne, což byl zase senzační čas na to, jak nabitý den jsme měli. Očekávali jsme, že tu bude stát nějaké collectivo a to nás za dvě hodiny a za 30 sol/oba hodí do Cusca. Haha, to jsme se ale zmýlili. Stálo tam jen pár aut taxi, jejichž řidiči se na nás okamžitě vrhli a spustili svoje ceny a pořád něco mleli. Chtěli 40 sol/os. To jsme ale nechtěli dát, tak nakonec slevili na 35/os., což nám přišlo pořád hodně, ale museli jsme jet.

Byla to hodně divoká jízda po nezpevněný cestě serpentinama v horách. Týpek dokonce po cestě nabral kámen a něco si udělal s autem (opravdu odborně řečeno :)) Dojeli jsme do Santa Marie asi za 1,5 hodiny a taxikář říká, ať si přestoupíme do collectiva. To byl trochu podraz, protože nám slibovali, že pojedeme přímo, což by nám ušetřilo čas. V Santa Marii jsme totiž čekali asi hodinu v collectivu, než se naplníme, takže jsme vyjeli až někdy v šest. Pak jsme zaslechli rozhovor lidí, kteří se bavili, že cesta bude trvat ještě 4,5 hodiny, což jsme opravdu nečekali.. Najednou nám ta cena nepřišla až tak hrozná. Cesta vedla opět serpentinami, ale byla už tma, a tak jsme nic neviděli. Bohužel s tmou přišla i zima. Všude strašně profukovalo. Já měla aspoň mikinu, Pigulík jen tričko a šortky, takže jsme pěkně vymrzli.

Do toho jsem začala být nervní, že přijedeme tak pozdě do města a nemáme ubytko. To jsme totiž chtěli vyřešit přes můj mobil a data, jenže se mi strašně rychle vybil mobil, takže nezbylo než to přečkat a nechat to plynout. Stále jsem se trochu bála nočních měst, protože přece všude píšou, že je to nebezpečné... Snažila jsem se spát, ale moc to nešlo. Asi v půl jedenáctý nás vyhodili někde v Cuscu. Chlap, co s námi jel už z Hidroelectriky nám poradil, ať jdeme do hostelu Montón, že to je někde v centru a je to tam levný. Tak jsme si vzali taxi za 5 sol (chtěl 6) a jeli do centra na Plaza de Armas. Tam jsme začali shánět hostel Montón, ptali se všude možně, ale nikdo nevěděl, tak jsme nakonec zašli do jedný ulice a ubytovali se tam za 60 sol oba za soukromý pokoj s koupelnou. Byl to pěkný pokoj, s milou recepcí, akorát tam byla zima.

Došli jsme si ještě na kuře, protože Pigulíček se na něj těšil celý den, ale už bylo skoro všude zavřeno. Naoknec jsme našli ještě jeden podnik s kuřaty, ale jakmile jsme dojedli a vyšli ven, také zavírali, aby ne, bylo už 11 večer. Dali jsme si čaj v hostelu, připojili na net a šli spát asi až v jednu v noci bez mytí 🙂

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *