Huayhuash jako malovaný

Huayhuash jako malovaný

1.7.2017

Přituhlo jak venku, tak v mým břiše. Pigí si udělal kaši a já snědla jedny suchý pomerančový sušenky Tentación, takže jsem aspoň přestala krkat cibuli a začala krkat „pomeranč“. K tomu jsme si dali čaj a pak jsem se pokusila sníst 1 kukuřičný týden starý chleba. Jenže mě nechutná, přijde mi hořkej.

Podle paní, co nám ho prodávala měl vydržet dýl než klasický bílý, ale moc to tak nevypadá. Snědla jsem čtvrtku. Pak jsme se v klídku sbalili, vyprázdnili se a v půl desátý jsme vyrazili do sedla. Původně jsme se těšili, jak dnešní nejvyšší sedlo v 5050 m, které slibovalo skvělé výhledy, bude celkem poklidné a my půjdeme pomalu na pohodu (podle průvodce 3-3,5 hodinky čisté chůze).

Ještě jsme si říkali, proč skupiny vychází už v 7... Začali jsme stoupat, dokonce jsme vyšli dřív než naši spoluputovníci Amíci, se kterými (s jedinými) se vídáme dennodenně od třetího dne. Ze začátku se mi šlo celkem dobře a stoupalo se rychle. Druhá část vedla po suťovisku, kde se mi začalo jít o poznání hůř, ale Pigí mi vždy poslední úsek batoh donesl. A třetí úsek vedl po sněhu, kde se šlo ještě hůř, ale ve 12 jsme mohli být v sedle.

Cestou jsme si oblíkli nepromokavku, protože občas padaly krupky, ale jak to vypadalo , bylo v sedle zatím modro. Chtěla jsem nechat Amíky, aby nás předešli, protože se za mě vždy přiblížili, ale vždy, když jsme si dali pauzu a chtěli je nechat předejít, začali taky pauzírovat. Nakonec jsme tam vylezli dřív a byl tam skutečně nádherný výhled – zasněžené vrcholy, ledovce, dole víc než modrá jezera...

Sedli jsme si v sedle a obědvali – Pigí housku se sýrem, já zase kousek housky a pak sušenky. Ale během pěti minut se ukrutně zatáhlo, začal foukat vítr jak blázen a samozřejmě začal padat sníh a krupky. Amíci taky dorazili a běželi se schovat za kámen, stejně jako my. Věřili jsme, že jako to rychle přišlo, tak to rychle odejde, hmmm... ale to jsme se mýlili.

Možná hodinu jsme čekali, jestli se počasí umoudří, ale nic. Začala nám být zima a rozhodli jsme se sejít, což znamenalo oblíct si i nepromokavý kalhoty. Pigí šel donaha (odvaha), já si to natáhla přes kalhoty. Pod nepromokavku jsme si dali ještě péřovky (aspoň vestu) a šli jsme. V sedle a níž pod sedlem řádila vánice, takže jsme byli za oblečení rádi – kosa jak blázen.

Ve stejný moment jako my vyšli i Amíci ze svého úkrytu, takže jsme scházeli společně. Spíše sbíhali 🙂 Oni ale neměli nepromokavý oblečení ani batohy. Po nějaké době se počasí níže umoudřilo a bylo tepleji. Mohli jsme se zase začít kochat. Sestupovali jsme totiž k jednomu azurovému jezírku, nad nimž se tyčila hora v mracích s ledovci. Krása.

Pomalu jsme sklesli ke kempu, já se musela ještě po cestě odběhnout.. nic moc se nezměnilo, spíš mi s přibývajícím dnem bylo hůř a hůř. A v kempu jsme byli už v půl čtvrtý. Jen co jsme postavili stan, začalo pršet, takže jsme zalezli do stanu a já už jen schouleně odpočívala. Pigí zase vše obstarával jako vždy...

Řekla jsem si, že zkusím čínskou polívku a dám si ji co nejdřív, abych ji stihla potrávit a pak trochu hierby lusiy. Sice z toho byla ještě srágora, ale minimálně mě netížil žaludek. Pak následovala ještě jedna Čapčí povídka a hajany...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *