pohled na jezero

Foťák v řece

3.7.2017

Dnešní den se stal tak trochu naší peruánskou noční můrou. Ani se mi to nechce popisovat...

Vstali jsme v půl sedmý, i když už od 6 jsme byli vzhůru, protože nás vzbudily zvony a hlasy venku. Na 7. hodinu jsme přišli tak, jak jsem se domluvili k pánovi do obchůdku, který nám oznámil, že paní snídani dělat nechce, že nám ji udělá on.

Já si objednala radši jen suchej chleba vzhledem k ranní toaletě. Pigí si dal chleba s vajíčkem a k tomu heřmánkovej čaj. V klidu jsme posnídali a šli si vzít věci a zaplatit pokoj. V krámku jsme si koupili ještě Colu a banány, když mi bylo furt blbě, abych měla co jíst a pít. Navíc se nám tam zalíbil jeden klobouk, tak jsme ho za 35 sol vzali (snídaně stála 5 sol).

Pak jsem paní říkala, že nešla sprcha, což si sama záhy potvrdila, ale nic platný. Říkala mi, že mě učila, jak se to zapíná a vypíná, což je sice pravda a taky jsem to podle toho zmateného postupu dělala. Protože to sama paní při tomto „učení“ popletla, tak nevim nevim...

Pak jsme se v 8 vypravili a šli na pochod. Pigulík nesl všechno pití, měl to těžký jako čert. Cestou jsme potkali několik milých místních včetně vtipného Aurelia, který zkoušel potěžkat Pigího baťoh, ale ani s ním nehnul. Občas jsme pauzírovali, když jsem chtěla pauzu na pití.

Pigí čůral, já mezitím přišla, shodila batoh a Pigí položil foťák na batoh a chtěl se na sebe podívat v odraze mobilu, jak vypadá v klobouku. Jenže... batoh najednou padá a foťák s ním. Jenže foťák padá dolů do řeky, což bylo několik m výšky. To je v prdeli, na to se nedá nic říct. Já vyju, Pigulík běží dolů, nachází jen tělo foťáku, ale objektiv nejde najít.

Byly tam malé vodopádky a velký proud... Jsme z toho špatní, taková pitomost... Co se ale dá dělat, musíme jít dál. Já jdu napřed a potkávám Holanďana. Pak se s ním míjíme celou cestu až do kempu. Stále stoupáme až do 3 odpoledne, kde se nám v sedle zjevil krásný výhled na hory a jezero. O to trpčejší to je, je hezky a nic nevyfotíme...

Snažili jsme se to nějak zlehčit, ale je jasný, že je z toho Pigulínek smutnej. Moc mě to mrzí, ale na druhou stranu je to jen věc. Lepší vypustit chlup, než duši. Navzdory trávicím problémům se mi šlo jakž takž, takže po vyhřívací a kochací pauze jsme byli po 4. hodině v sedle a v půl páté v kempu, kde je nějak dost plno a nic moc místa na spaní.

Chtěli jsme si postavit stan kousek vedle od lidí, ale byly tam všude nám známé bodáky (ježkové), které by nám asi neudělaly dobře se stanem a karimatkami... Tak jsme šli k ostatním a zakempili si. Asi tu bude dost kosa, už teď to tak vypadá, ajaj... Dali jsme si čaj a já už pomalu usínala i během Čapčích povídek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *