ruiny cestou na Machu Picchu

Cestou k Hidroelektrice

Salkantay trek není vlastně příliš náročným výletem. Jak je u nás zvykem, nedáváme si nic zadarmo, a tak jsme si to trochu okořenili. Celou dobu jsme táhli těžké, plně naložené batohy, což po těch rovinách cca 20 km nebyl žádný med. Navíc jsme zde i dost pospíchali, takže jsme si vždy naplánovali docela velkou štreku na den, abychom brzy došli k Machu Picchu (a taky nebyl žádný zvláštní důvod se zde zdržovat). A do třetice jsem se já potýkala se střevními problémy, které se tu a tam ozvaly, takže jsme moc nejedli a naší nejoblíbenější krmí se staly banány a pitím Cola.

Tento den byl extranáročný! Vstali jsme v 5 ráno, udělali si snídani v pergole, a když se rozednělo, šli jsme si sbalit. Vyrazili jsme v půl osmý a šli do Llactapaty, což jsou ruiny, z nichž je pěkný pohled na Machu Picchu z druhé strany. Vydali jsme se na cestu, která neustále stoupala. V první části cesty jsme byli nadšeni ze všech rostlin okolo. Vídali jsme banány, kávovníky, citróny, avokáda, limetky a mnoho dalších, které ani neznáme. Vzduch byl vlhký, takže jsme se potili jak blázni, ale bylo to nízko, takže se dalo stoupat celkem rychle. Do Llactapaty jsme dorazili v 11 (přesně v tolik hodin, v kolik jsem tam chtěla dojít).

Chvíli jsme tam pozevlili u ruin i níže v kempu, kde byl výhled na Machu Picchu, který se ale částečně halil do mraků. Nejenže přibylo mraků, přibylo tu i turistů, kteří chodili ve skupinách se svými průvodci. Odsud jsme pak klesali k Hidroelectrice, což trvalo asi dvě hodiny i s přestávkou. Pauzu jsme si dali u pána se stánkem, kde jsme si koupili opět banány a ještě avokádo k večeři. Rostly mu tam zajímavé plody na stromě, takové podlouhlé červené. Ptala jsem se, co to je a říkal, že to je rajče, ale sladké 🙂

Klesání bylo úmorný hlavně vzhledem ke zvyšujícímu se vlhku a spoustě lidí. Náš klid neustále rušili potrhlé Američanky, které neustále povykovaly a fotily si selfie v opravdu podivuhodných pózách. My jsme šli sice rychleji než ony, ale sem tam jsme potřebovali shodit batoh a ulehčit zádům a to nás vždy dohnaly, protože téměř všichni zde šli nalehko bez batohů. Pouze my, koně a nosiči. Jeden nosič mě vlastně pochválil, že jdu pěkně, to jsem měla radost 🙂

U Hidroelectriky většina lidí končila a nasedla na vlak do Agua Calientes. To bysme ale nebyli my. Ťapali jsme pěkně při kolejích až do Agua Calientes. Vzhledem k tomu, že jsme 1000 m vyšli a zase slezli, jsme toho měli už docela dost. A teď náš ještě čekala „nekonečná“ rovina... Bolela záda a ramena z baťohu, takže jsme museli občas odpočívat. Ale asi za dvě hoďky, tedy ve 4 odpoledne jsme došli do kempu, což byl vzhledem k náročnýmu dni úžasný čas. Postavili jsme stan a rychle zase mašírovali do Agua Calientes, což bylo asi 1,5 km od kempu, koupit lístky na zítřejší Machu Picchu.

Přišli jsme tam něco po páté, uffff, právě včas, mají otevřeno totiž jenom do 6. Koupili jsme si dva lístky, jeden za 1200 CZK a šli zase zpět do kempu. Tam jsme si dali chleba s avokádem a solí, což byla naprostá slast. Po celodenním jedění banánů a suchého chleba příjemná změna. Za pochodu jsme snědli opravdu jen 3 placky chleba dohromady a každý dva banány. Z toho hladu jsme si ale úplně zapomněli něco nakoupit na zítřejší výlet na Machu Picchu. Řekli jsme si, že si na Machunovi něco koupíme a víc to neřešili.

Šli jsme se osprchovat a byla zase krásně studená!!! 🙂 Kemp stál 15 sol za stan.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *